KAREL JAROMÍR ERBEN - Kytice
KYTICE
Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.
"Poznaly dítky matičku po dechu,poznaly ji a plesalya prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateří - douškou nazvaly."
POKLAD
Žena s ditětem šla do chrámu Páně. Několik kroků od kostela spatřila skálu a v ní svit. Došla ke skále. Odhodlala se sejít dovnitř a viděla plnou hromadu zlata. Nejdřív si chtěla nabrat jen trochu, ale neodolala a začala si brát, co unesla. Dítě nechala ve skále, bylo jí milejší zlato. Ale jak odnášela další zlato, skála zmizela a dítě s ní. Zlato se proměnilo v kamení. Žena se polekala a začala hledat své dítě. Byla nešťastná, smutná a pořád volala dítě. Až bylo v kostele Krista Pána mučení, skála se zase objevila. Žena do ní vběhla, vzala své dítě a na zlato se už nepodívala. Už ji nelákalo zlato, ale měla své dítě.
A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
"Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi ?!"
SVATEBNÍ KOŠILE
Jedna panna zůstala sama a čeká na svého milého, který je v cizině. Už ušila košili a milý se ještě nevrátil. Náhle někdo zaklepal na okno. Panna poznala svého milého. Milý ji zavedl na hřbitov a řekl, aby přeskočila zeď. Panna se schovala v márnici. Ráno ji lidé v márnici našli.
Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla !
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala,
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile !
POLEDNICE
V baladě Polednice se vypráví o matce, jejíž dítě pořád křičelo. Matka dítěti vyhrožovala, že na něj pošle polednici. V poledne polednice opravdu přišla. Matka se lekla, vzala dítě na klín a přitiskla chlapce k sobě. Jakmile polednice po dítěti vztáhla ruku, matka omdlela. Když se otec vrátil, matku ještě vzkřísil, ale dítě bylo udušené.
"Dej sem dítě!" - "Kriste pane,
odpusť hříchy hříšnici !"
Div, že smrt ji neovane,
ejhle tuť - polednici!
ZLATÝ KOLOVRAT
Pán zabloudil v lese při lovu. Přišel k chaloupce. Zaklepal a prosil o vodu. Dívka mu donesla vody. Pán dívce řekl, že si ji vezme za ženu. Matka chce dát králi svou vlastní dceru, ale pán nechce. Na cestě do hradu, matka v lese usekla nohy a vypíchla oči nevlastní dceři Dorničce. Králi dala svou druhou dceru. Dorničku v lese našel stařeček. Stařeček poslal pachole na hrad vyměnit zlatý kolovrat a přeslici za oči a nohy. Když se král vrátil z války, chtěl, aby jeho žena upředla zlatou nit. Kolovrat zpíval o tom, jak matka krále ošidila. Když to král uslyšel, matce a její dceři udělal to, co ony udělaly Dorničce. Potom jel pro Dorničku ke stařečkovi.
"Vrr - zlou to předeš nit !
Přišla jsi krále ošidit,
sestra tvá v lese, v duté skále,
vrr - zlá to nit !"
ŠTĚDRÝ DEN
Děvčata se na přástkách chtěla dovědět o své budoucnosti. Hana uviděla za štědrovečerní noci svého Václava. Marie uviděla kostel, ve které byla rakev. Obojí osud se stal. Příští rok při přástkách chyběly dvě osoby. Jedna se vdala a druhá odpočívá na hřbitově.
Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu.
VODNÍK
Dívka šla vyprat prádlo a vodník ji chytil. Musela si ho vzít za muže. Dívka prosila vodníka, aby ji pustil ke své matce, on však nechtěl, protože jí nevěřil. Nakonec jí to dovolil, ale musela v jezeře nechat dítě. Před klekáním se vodníkova žena zase musela vrátit. Přišel večer, ale žena se nevracela. Vodník ji volal. Matka dívky ji však nechtěla pustit. Řekla mu, aby přinesl dítě na jejich práh. Vodník dítě přinesl, ale mrtvé. Zabil ho, protože jeho žena nepřišla do jezera.
Dvě věci tu v krvi leží,
mráz po těle hrůzou běží,
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.
VRBA
Tato balada pojednává o ženě, která byla ve dne živá a zdravá a v noci měla život ve vrbě. Manželovi to bylo divné, a proto se šel poradit s babkou. Babka mu prozradila. Manžel chtěl, aby i v noci byla jeho žena živá a vrbu podťal. Vtom uslyšel zvonit zvony. Ve vsi se ptal, kdo zemřel a lidé mu řekli, že při práci jeho žena padla jako podťata. Manžel šel k vrbě a ptal se, co má dělat. Vrba odpověděla:
"Dej mne z vody vytáhnouti, Když se bude kolébati,
osekej mé žluté proutí, matka bude jej chovati,
dej prkének nařezati, proutí zasaď podle vody,
kolébku z nich udělati, by nevzalo žádné škody,
na kolébku vlož děťátko, až doroste hoch maličký,
ať nepláče ubožátko. bude řezat píšťaličky,
na píšťalku bude pěti,
se svou matkou rozprávěti !"
KOSMAS - Kosmova kronika česká
Kosmas žil v době, kdy už definitivně zvítězilo křesťanství na pohanstvím a kdy latinská kultura úplně vytlačila vzdělanost staroslověnskou. Jako odchovanec západní kultury, vzdělaný v zahraničí a značně na svou dobu zastaralý, neklade proto do své kroniky zmínku o slovanské liturgii a vzdělanosti. Kosmas založil tradici našeho dějepisectví. Jeho kronika má základní důležitost jako historický pramen, ale je třeba je cenit i jako dílo umělecké. Kosmas se pro jevuje jako vynikající vypravěč. Píše a přejímá však koncepci kristiánovu, podle níž je přemyslovský stát dědicem Velké Moravy. Líčil české dějiny od nejstarších dob až do současnosti. Svým dílem sledoval totiž politický cíl, chtěl jím přispět k upevnění českého feudálního státu. Svá díla psal na počátku 12.st. Lidé tehdejší doby neměli závor, neznali slova mé, tvé, nezavírali dobytek na noc, protože nabylo loupežníků. A jak šel čas, lidem se zachtělo více jmění, začali prudší ohně. Mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok, podle něhož je znám hrad u vsi Ztečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými, rozvážný, důmyslný. K němu se sbíhali jak k úlům lidé nejen vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, nýbrž tři dcery. Nejstařší se jmenovala Kazi, znala byliny. Ctihodná Teta byla z dcer Krokových druhá, žena jemného citu a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla hrad na vrcholu strmé skály u řeky Mže a nazvala jej Tetín. Třetí, věkem nejmladší, byla Libuše, ta vystavěla též hrad u vsi Ztečna a nazvala jej Libušín. Kosmas píše v tomto díle hlavně o Přemyslovcích a feudálech.
STENDHAL - Věznice parmská
Ve svém románu nás autor zavádí do malého feudálního státečku v severní Itálii na poátku 19. století. Kolem dvora je napjaté ovzduší intrik a podvodů, v němž vládnoucí i opoziční strana střídavě ničí své oběti. A do tohoto království vstupuje hrdina románu, sedmnáctiletý Fabricio del Dango, mladý muž obdivující Napoleona. Fabricio zabíjí v sebeobraně potulného komedianta a je za tuto vraždu odsouzen k dvanácti letům vězení v mestské citadele. Zde se Fabricio setkává s dcerou velitele pevnosti generála Cantiho, s Klélií. S počáteční lítostí z vězení se vyvine nehynoucí láska. Fabricio prchá za pomoci své tety z vězení, ale svoboda se pro něj stává utrpením. Využívá tedy první možnosti a vrací se opět do pevnosti. Poměry se však v Parmě po smrti knížete uklidňují a Fabricio je omilostněn. Stává se biskupem v Parmě, jeho láska však končí tragicky. Klélie se provdá za hraběte Crestentiho, miluje však stále Fabricia. Tajně se s ním schází. Po smrti svého syna předčasně umírá a tím končí celé dílo.
JÁN BOTTO - Smrť Jánošíkova
Ján Botto čerpal pramen lidové tradice a zbrojnické velikosti Jury Jánošíka. Již jako sedmnáctiletý chlapec se zabýval myšlenkou oslavit tohoto velkého lidového hrdinu v básni. Rozdělil báseň na devět zpěvů, které uvádí předzpěv. Báseň zachycuje až poslední fázi Jánošíkova života. Jeho tragickou část, dopadení, vězení, smrt. První zpěv má dva hlavní obrazy. První je obraz života, dvanáct sokolů v širých horách, nad kterými se tyčí Kráľova Hoľa - symbol a středisko zbrojníků. Jánošík chudým dával a bohatým bral. Vrací rolníkům alespoň část toho, co jim páni vzali. Druhý zpěv líčí opuštěnou družinu, která se u dohořívajícího ohně želí svého vůdce. Třetí zpěv je žalozpěvem zbrojníkovy milé, která se loučí s Jánošíkem i se svým životem. Čtvrtý zpěv popisuje Jánošíkovo vězení. Jura přemýšlí o své zbrojničině a omlouvá se tím, že útlak lidu byl nesnesitelný. Šestý zpěv, zde vrcholí epický útok básně. Kněz prosí Jánošíka, aby se před popravou pomodlil, ale on ani před smrtí nemyslí jen na sebe, ale i na lid a jeho zlý úděl. V sedmém zpěvu se Jura loučí na popravišti se svým rodným krajem. V myšlenkách se mu vybevuje obraz jeho mládí, jeho zlaté svobody. Jánošík umírá a ísařský posel přináší pozdě milost. V osmém zpěvu je obraz lidu zklamáním z tehdejší společnosti a politické situace. V posledním devátem zpěvu přenáší autor Jánošíka do světa víl a spojuje jej provždy s jejich královnou. Činí jej nesmrtelným, s nímž jej posléze vychvaluje, a to v duchu lidové tradice.
J. K. TYL - Kutnohorští havíři
Kutnohorští havíři je první sociální drama J. K. Tyla. Podnětem není jen stávkové hnutí, ale i stávka smíchov-ských tiskařů v roce 1944. Ministr Beneš stále horníkům snižoval mzdy a horníci byli stále nespokojenější. V čele stál nejstarší horník Opat, na kterého horníci neustále doráželi, aby netrpěl návštěvy Benešova synka Hynka u své dcery. Po neustálém snižování mezd se vypraví delegace horníků v čele s Opatem k ministrovi. Ten však zástupce již zpět nepustil, zatkl je a nechal popravit. Vít, jeden z horníků, uprchl z vězení. Vyřídil Anežce pozdrav od otce a zároveň ji požádal o ruku. Anežka opět odmítne. Hynek se přichází s Anežkou rozloučit a odchází do ciziny, aby odčinil jednání a pověst otce. Anežka odchází do kláštera.
JAROSLAV VRCHLICKÝ - Noc na Karlštejně
J. Vrchlický byl naším největším spisovatelem a velkým dramatikem. Jeho historická veselohra byla poprvé otištěna v Lumíru v roce 1884. Hra se odehrává v červnu na hradě Karlštejn. Nechal ho postavit Karel IV., aby mu sloužil k nerušené práci a spravování Čech a k odpočinku před světskými věcmi. Na tento hrad nesměla vstoupit žádná žena, nevyjímaje ani královnu. Ale právě v době, kdy se měl císař vrátit z ciziny, objevily se na hradě dvě ženy přestrojené za panoše. To zpozorovali dva hosté na Karlštejně. Petr, král cyperský a jeruzalémský, a Štěpán, vévoda bavorský. Ti se snažili o odhalení záhadných panošů, což se jim nedařilo. Tyto dvě dívky byly přestrojená královna Alžběta a Alena, neť purkrabí na Karlštejně, která se vsadila, že stráví noc na hradě. Jako odměnu měla slíbeno, že si může vzít za muže Pěška, číšníka císaře. Po mnoha nedorozuměních a překvapeních se vše vysvětlilo. Nedočkavá a milující Alžběta se setkala s králem a ještě před odjezdem povýšili Pěška na rytíře, aby se mohl oženit s Alenou.
JULIUS FUČÍK - Reportáž psaná na oprátce
V této knize popisuje J. Fučík svůj život od začátku druhé světové války, kdy pracoval v II. ilegálním ústředním výboru KSČ. Když přišel navštívit své známé, byl náhodně zatčen. Teprve po zradě se grstapo dovídá, koho zatkli. Již při prvních výsleších byl mučen otřesným způsobem, avšak nic nevyzradil. Na Pankráci byl více než rok a potom byl odvezen do Berlína a 8.9.1943 popraven. Ve své knize nepíše J. Fučík jen o sobě, ale o všech přátelích, dozorcích, Němcích a spoluvězních. Také zde popisuje významné dny na Pankráci.
KAREL HYNEK MÁCHA - Máj
Máj je lyricko-epická báseň, která vyšla v dubnu 1836 a je vrcholem básníkova díla. Dějištěm je krajina, která Máchu očarovala při návštěvě hradu Bezdězu. Jarmila a Vilém zahynuli cizí vinou. Jarmilu svedl Vilémův otec, ještě než ji Vilém poznal. Vilém byl vyhnán z domu a vyřazen ze společnosti. Stal se z něho "Strašný lesů pán". Ale otcův zločin a msta ho vyhání od jeho druhů, od lásky k Jarmile, která plyne ve vlnách. Zůstává sám s otázkami dotýkajícími se posmrtného života, opuštěn ve vězení a popraven. Mácha zprvu vyprávěl o Vilémově a jarmilině osudu, ale v náznacích ukazoval, že sám stojí za hrdinou.
FRANTIŠEK KOŽÍK - Světlo v temnotách
Tato kniha popisuje život J.A.Komenského od doby, kdy se vrací do vlasti v roce 1614. Vzpomíná si na dobu, kdy musel opustit vlast. V této době mu bylo 21 let. Rozhodl se, že začne vyučovat novými metodami. Vyzkou-šel je v Přerově, kde se stal učitelem. V roce 1616 byl vysvěcen na kněze a přidělen na školu ve Fulneku, kde také začal vyučovat. Zde se seznámil s Magdalenou, se kterou se brzy oženil. Mezitím se zvětšovalo napětí mezi jezuity a evangelíky. Král Ferdinand podporoval jezuity, a proto byl českým sněmem zbaven koruny. Za nového krále byl zvolen Fridrich Falcký. Jan Ámos bojoval pro Fr. Falckého. Ve Fulneku byli proti evangelíkům a začali pronásledovat Komenského. Byl nucen opustit Fulnek a ukrývat se. Dospěl do Brandýsa nad Orlicí, kde našel úkryt a od posla se dověděl, že ve Fulneku podlehla moru Magdalena i jeho dvě děti. V té době napsal spis a nazval ho Jan Amos Truchlivý. Začal psát Labyrint světa, aby ukázal marnost veškeré práce na zemi. Totoo dílo dokončil roku 1623 a věnoval je Pánu ze Žerotína. V Brandýse se seznámil s Dorotou, se kterou se oženil. Krátce na to odjel na tajný sjezd bratrských kněží do Doubravice pod Krkonošemi. Byl pověřen převést bratry z Čech do Polska. Dospěli až do polského města Lešna. Začal pracovat na rozvrhu Didaktiky, v níž žádal školu pro všechnu mládež. Přijal místo na gymnáziu v lešně, aby mohl uživit svou rodinu. Napsal Dveře jazyka otevřené a vyšel Labyrint světa. Mezitím zemřel král Fridrich Falcký. Českých zemí se zmocnil Ferdinand II. Komenský napsal knihu Předehry Komenského snah a spis Cesta pokoje, v němž obhajuje svou církev. Odjel do Anglie na pozvání Hartliba, aby vyjasnil zásady vševědy. Když se chtěl vrátit, vypukly v Irsku nepokoje. Byl nucen zůstat v Anglii, napsal rukopis Cesta světla. Odjel odtud až v roce 1642 do Holandska a později do Švédska a Ebblangu. Roku 1646 se znovu vypravil do Švédska, kde napsal počátek díla Nejnovější jazyková metoda. Po smrti biskupa Justina si zvolila Jednota Bratrská za jeho nástupce Komenského. Měl se znovu přestěhovat do Lešna. Po návratu zemřela Dorota. Také svůj spis napsaný v té době nazývá Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské. Odešel do Blatného Potoka, kde měl vybudovat novodobou školu. Napsal svět v obrazech a po naléhání na kněžnu Zuzanu, která ho nechtěla pustit, odešel z Blatného Potoka. Vracel se opět do Lešna. Lešno bylo v nebezpečí, že bude zničeno nekatolickými vojsky. Rozbouřené vojsko Lešno zapálilo a s ním zhořely všechny Komenského knihy. Odjel do Amsterodamu a zde vydal svazek her Škola na jevišti, vyšel i Svět v obrazech a spis Odevzdání pochodně a Světlo z temnot. 25. listopadu roku 1670 J.A. Komenský zemřel v Amsterodamu. Pochován je v Nardenu.
BOŽENA NĚMCOVÁ - Pohorská vesnice
V této knize zobrazila autorka laskavého hraběte Hanuše Březovského a jeho rodinu. Pozoruhodná je láska hraběte k chudým potulným drotářům. Jeden z nich mu zachránil i život. Nejvěrnější přítelkyní jeho nevlastní sestry Jelenky je vesnické děvče Dorka. Obě děvčata prožívají první lásku. Dorka má ráda Pavla, ale v bližším seznámení jim brání zlý strýc Srna, který chce Pavla získat pro pytlačení a pašeráctví. Všechno nakonec dopadne dobře, Pavel si vezme Dorku a hrabě se ožení s Jelenkou.
JAN NERUDA - Povídky malostranské
Děj knihy se odehrává na Malé Straně. popisuje v ní své vzpomínky na mládí. V této knize jsou např. tyto povídky. Týden v tichém domě, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Dušky, Hastrman, U tří lílií.
PŘIVEDLA ŽEBRÁKA NA MIZINU
Tato povídka vypráví o žebráku panu Vojtíškovi. Lidé, kteří věděli, že nic nemá, mu s radostí dali malou almužnu, aby měl alespoň na jídlo. Pan Vojtíšek žil vlastně jen z toho, co mu kdo dal. Vlastně nevypadal ani na žebráka, protože jeho oděv byl vždy čistý. Když jednou vyšel z kostela, šel pomalu přes náměstí a za ním vyšla žebračka, které se říkalo "baba miliónová". Žebračka si chtěla pana Vojtíška vzít, ale on ji nechtěl. Když jí řekl, že má velké bohatství a chodí žebrat jen proto, aby byl ještě bohatší. Od té doby nechtěl panu Vojtíškovi nikdo nic dát. Nakonec v zimě, v bídě z hladu zemřel.
ALOIS JIRÁSEK - Temno
Temno, román, jehož děj klade Jirásek do rozmezí šesti let 18. století (1723 - 1729). Již na počátku díla rozvíjí vyprávění o poddaných aa její vrchnosti na Skalce. Po úvodních kapitolách zachycujících poklidný život rodiny Machovcovy přicházejí první konflikty - nález kacířských knih, útěk Machovce a odchod dětí do poddanství do Prahy, do rodiny nábožnůstkářského měšťana Březiny. Zde se jejich cesty rozcházejí. Helenka žije v blahobytu u Březinů a téměř zapomíná na svou víru. Tomáš se mezi dělníky na vinicích nejen ve víře nezviklá, ale naopak utvrdí. Tento román nemá ústřední hodiny. Není jím ani Machovec, ani jeho děti, ani páter Kaniáš nebo pán Matěřovský, kněží, kteří věnují celý život úsilí, aby vyplenili každou vzpomínku na Mistra Jana Husa. Je jím živý kolektiv - sedláci, měšťané, kněží. Shrneme-li rysy děje i postav Temna, dospějeme k názoru, že pozadí příběhu je chmurné, temné - bolest poddaných, pronásledovaných nekatolíků, jezuitský fanatismus, poněmčování, smutná láska Helenky a Jiříka Březiny, nucená přetvářka Machovce, tragická smrt bratří Svobodových.