Autor: Richard Marcinko
Název knihy: Profesionální válečník 2 - Rudá buňka
Rok vydání: 1994
Ilustrátor: Karel Kárász
Překladatel: Roman Marhold
Stručný obsah: Pár let po té, co byl Marcinko propuštěn z vězení, kde si odpykával 21 měsíční trest, začal pracovat jako poradce pro bezpečnost po celém světě. Jeho úkolem bylo prověřovat civilní i vojenské objekty, zda jsou připraveny na případnou hrozbu ze strany teroristů. ( Bylo to úplně to samé, co dělal u U.S. NAVY, před tím než byl odsouzen, jako velitel Rudé buňky).
Při jedné ze svých misí se dostal na letiště Norita v Tokiu, kde čirou náhodou překazil plán čtyřem Kimčům, kteří se s nákladu ukrytého v hangárech snažili uloupit odpalovače pro taktické střely Tomahavk, které byly nějak propašovány do Japonska. Marcinko je všechny zlikvidoval (chladnokrevně pozabíjel) a zavolal svému známému Tošovi, který byl vrchní komisař tokijské policie. Tošo nejdřív Marcinkovi vynadal za tu spoušť, kterou kolem sebe udělal, ale pak sním začal debatovat o závažnosti problému, který bylo třeba ihned řešit.
Po dobu Marcinkova pobitu v Japonsku spolu s Tošou vypátraly, že ty Kimčové byly zaměstnanci jisté Japonské firmy jménem Macuko. Dále vypátraly, že zásilka, ve které se Kimčové přehrabovali, byla určená jisté Japonské firmě, která byla dceřinou společností firmy Macuko, dále zjistily, že je do toho všeho nějak zapojen bývalý americký minstr obrany Grant Griffith, ale jak, zůstávalo velkou záhadou.
Po návratech do států udržoval Marcinko s Tošou stále kontakt a snažil se zjistit něco o Griffithovy a o firmě Macuko. Bylo toho však málo. Mezitím kontaktovala Marcinka jistá výzkumná firma pracující pro NAVY s tím, že chlápkovi jménem Joe Andrews, který této firmě šéfoval, někdo vyhrožuje. Nabízely Marcinkovy místo osobní ochrany. Ten o tom nejdřív nechtěl ani slyšet, ale po nějaké době mu začali docházet peníze, tak tu práci vzal. Nejdřív si s Joem dal schůzku v jedné restauraci, aby spolu probrali všechny podrobnosti. Tam se teprve dozvěděl s čím Joe pracuje a jaký je jeho cíl. Joe navrhl speciální miniponorky pro 6 až 8 lidí a velice toužil po tom, aby si jeho ponorky odebírala NAVY. Jenže velitelství námořních operací a lidé v Pentagonu neměli zájem údajně kvůli tomu, že miniponorky jsou na dieselový pohon. A vtom se Joe zmínil o člověku, který by mu měl pomoci NAVY přesvědčit. Byl to Grant Griffith. A jediný způsob, jak Griffitha přesvědčit byla účast a následující vítěztvý. Když totiž Joe žádal Griffitha o pomoc byl odmítnut s tím, že to není pro něj lukrativní. Tak Marcinko rozhodl, že Joa a jeho skupinku do 14-ti dnů připraví na bojové hry.
Přípravy probíhaly zdárně, protože si Marcinko přibral na pomoc svého přítele s výzvědné služby Steivieho Wondera. Spolu se vloupaly na Griffithův pozemek a rozmístili tam pár svých hraček, které jim měli pomoci dosáhnout vítěztvý v té bojové hře. Když přijel Marcinko s Joem ke Grifithovy, v jednací místnosti se setkal se svým dávným přítelem majorem Brokem Branniganem, který pracoval pro Griffitha. V jednací místnosti, kde byla porada všech zúčastněných družstev, potkal Marcinko lidi, se kterými dříve pracoval a které také pracovali pro Griffitha, ale hlavně potkal chlapa, kterého viděl naposledy před 20 lety ve Vietnamu, a který proslul svou krutostí ( při vyslýchání stahoval Japonce za živa z kůže). Byl to Manny Tanto. Na půl indián a na půl Japonec. A protože jako jediný ovládal japonštinu, velel skupině s firmy Macuko.
Samotné bojové hry proběhly výborně. Marcinko a jeho tým vyhrály, ale měly značné problémy. Na cestě bylo nespočetně pastí jak od pořadatelů, tak i od ostatních skupin. U čtvrtého kontrolního bodu se Marcinko setkal s Manym zrovna ve chvíli, kdy na něj nastražoval bombu s ostrou výbušninou (při cvičeních a různých bojových hrách se nesmí používat ani ostré náboje, ani ostré výbušniny. Používají se náboje s barvou, výbušniny s barvou nebo kouřové). Strhla se ostrá bitka kde šlo o život. Po dlouhém zápolení se konečně podařilo Marcinkovy Manyho přemoci a spoutat.
Asi tak měsíc po hrách se na Marcinkovo pozemku objevila dvojice kapitánu od NAVY s povolávacím rozkazem, který ho povolával dočasně do služby. Marcinko byl okamžitě deportován do Little Creaku na VNO (velitelství námořních operacích), kde byl dočasně povýšen na kapitána a bylo mu svěřeno vedení elitní jednotky zvané Rudá buňka. Celá jednotka, která obsahovala pouze 8 členů (Pouze proto, protože když Marcinko Rudou buňku opouštěl měla něco kolem 50 členů), se ještě téhož dne sešla v jednom místním baru, který byl stanoven hlavním sídlem Rudé buňky, navzájem se seznámily a vypili pár piv. Druhý den se dala buňka do cvičení a příprav na první společnou akci, kterou mělo být přepadení hlavního sídla NIS (námořní informační služba), SNS (sbor náčelníků štábu), sklady CIA, a kanceláře komodora pro námořní plánování. Akce byla úspěšná, i když Marcinko opět obešel nařízení (Marcinko měl totiž ve zvyku obcházet různé zákony NAVY, a tak když mu jeho nadřízený komodor Pinky Prescot III stanovil termín kdy má akci provést, způsob jakým to má provést a nařídil mu přibrat sebou právníka a člena NIS napsal Marcinko zprávu pro Pinkyho tzv. NeNaJi - není-li nařízeno jinak, kterou používal ve Vietnamu ve které oznámil že zaútočí na cíl o něco dříve a jiným stylem, a dal sekretáři, který ji Pinkimu předal až když akce začala), ale získal tajné informace o Grantu Griffithovi a Pinkym Prescotovi III, se kterých se dočetl že oba dva jsou tajně vyšetřováni. Po návratu do Little Creaku si Pinky zavolal Marcinka k sobě a začal mu nadávat za porušení předpisů a nedodržení jeho rozkazu. Marcinko se však odvolal na hlášení, které leželo Pinkymu na stole a které bylo úředně naprosto bez chyby, takže Pinkymu nezbývalo nic jiného, než sklapnout. Po této půl hodinové hádce sdělil Pinky Marcinkovy že jeho elitní skupina byla vybrána, aby splnila tajnou misi v Severní Koreji na tajné ponorkové základně. Samotné akci předcházelo cvičení, které si Marcinko osobně vyžádal, ale také musel zároveň cvičně napadnout základnu v Seal Beach. Napadení proběhlo výborně, Marcinko opět vyhrál, ale zároveň narazil na něco velmi zajímavého. Když se jeho kluci snažili podminovat tomahawky, přišli na to, že jaderné hlavice, které střela nesla byly pryč. Další záhada. Tak se rozhodly, že dají na tomahawky sledovací zařízení a do skladiště namontovaly tři kamery, které hlídaly celou budovu. Samozřejmě kamery byly pouze pro ně, takže o nich nikdo jiný nevěděl. Poté se celá jednotka vrátila na jachtu, kterou vlastnil Marcinkův přítel Mike Regan. Tam si celá jednotka odpočinula a začala se připravovat na další akci.
Mezitím obdržel Marcinko pár balíčků od svého přítele z dob, kdy velel jednotce SEAL 2, který byl nyní jako tajný agent v Iráku. Balíček obsahoval převážně zbraně a vybavení pro jeho jednotku.
Když bylo vše připraveno, přesunula Rudá buňka na letiště, kde odletěla C-130 do Japonska a poté se nalodila na americkou jadernou ponorku, která je zaveze k cíli.
Přibližně 15 kilometrů od ponorkové základny se příslušníci Rudé buňky vylodili a pomocí PDP (podvodní dopravní prostředek) se dostaly až do doků, kde měli připevnit na každou miniponorku jeden vysílač (vysílač vysílá signál, podle kterého NIS může určit přesnou polohu miniponorky), jenže situace se vyvíjela jinak. Když připluly do přístavu, spatřily na jeho kraji nějakou nákladní loď. Po jejím prozkoumáním se zjistilo, že ta loď není jen nákladní, ale je vybavena speciálními vraty ve dně lodi, které umožňují nakládaní a vykládání nákladu z ponorek, aby si toho někdo všiml (NIS podezřívala Korejce, že používá miniponorky k pašování jaderných zbraní. Tento nález celou domněnku jen potvrdil.). Marcinko proto rozhodl, že po umístění vysílačů se jednotka vrátí zpět na ponorku, kde vyrobí bombu, kterou zlikvidují loď. Po návratu na loď šel Marcinko, mezitím co jeho muži vyráběli bombu, informovat o svém úmyslu kapitána ponorky. Ten byl ovšem proti, ale protože byl Marcinko pro tuto akci jeho nadřízený, nezbývalo kapitánovy nic jiného než souhlasit. Tak se Marcinko vrátil se svou jednotkou zpět do doků. Loď se jim podařilo zlikvidovat a k tomu ještě jednu miniponorku, která zrovna nakládala náklad z lodi.
Cestou zpět na společnou japonsko -americkou se Marcinko spojil s Tošou, který mu sdělil, že NAVY pořádá hon na jeho osobu. Dohodli se proto, že je Tošo vyzvedne ještě před příjezdem do přístavu. Tím se vyhnuli dalším problémům. Když se Marcinko se svou jednotkou dostaly nepozorovaně na japonské území, sešli se s Tošou u něj doma a začali probírat, vše, co zatím oba dva vypátraly. Po hodinách společné konverzace a bádání se Marcinko rozhodl, že s Rudou buňkou vyrazí zpět do států a dojdou si pro záznamy, které pořídily kamery na základně v Seal Beach.
Když už měli ty záznamy, začali je společně s Mikem Reganem prozkoumávat. A to, na co přišli bylo opravdu ohromné. Přibližně asi tak dva dny po té, co Rudá buňka opustila státy a vydala se do Japonska, navštívily sklady s tomahawkama Japonci z firmy Macuko doprovázené Mannym Tantem a jeho skupinou a odcizily pět jaderných hlavic. Po shlédnutí záznamů se Rudá buňka vydala do Los Angeles, kde měla v plánu přepadnout Griffithovu kancelář. Tato akce se zcela nevydařila. Marcinko sice získal harddisk z Griffithova počítače, kde byly záznamy o vydírání, ale ztratil přitom dva své muže.
Na cestě zpět do Washingtonu zjistil Marcinko omylem že po něm pátrají všechny vládní složky. Rozhodl se se svoji jednotko uprchnout z letiště, a vydat se na cestu po silnici. Mezitím za pomoci svého přítele Steivieho Wondera zjistil, že se ukradené jaderné hlavice dali do pohybu, a že se nacházejí na japonském tankeru. Marcinko proto se svoji jednotkou ukradl potřebné vybavení a zmocnili se letounu C-130 se kterým dohonily tanker, seskočily z letadla a zmocnily se tankeru. Pak zavolaly Tošovy čeho se zmocnili a ten jim hned přiletěl se svoji jednotkou na pomoc. Když připluli do Japonska, vydávali se za posádku lodi a za ochranný doprovod který měl být na palubě. Zásilku si přijel osobně vyzvednout majitel firmy Macuko, který Marcinka a jeho skupinu spolu s Tošou a jeho jednotkou, poprosil o doprovod do skladu hlavic. Po cestě ho však Marcinko zajal a předal Tošovi. Pak se na palubě letadla společnosti Macuko vrátili zpět do států, kde si počkali na Griffitha v jeho sídle. Griffith přijel spolu s Pinkym. Marcinko Griffitha zastřelil (Griffitha chránila diplomatická imunita) a chystal se že to samé provede i Pinkimu. Zastavila ho však NIS která obklíčila dům. Marcinko se dověděl, že Pinky vše nastražil, aby Marcinko Griffitha dostal.
Hlavní postavy: Richard Marcinko - profesionální, nekonvenční a zkušený válečník a zabiják
Vedlejší postavy: členové Rudé buňky, Granth Griffith, Pinky Prescot III, Mike Regan, Stieve Wonder, Toširo Okinaga
Hlavní myšlenka knihy: Marcinko se snaží čtenáři vylíčit, že i taková zem, jakou je USA je plná korupce, a že chytří a vlivní zločinci jsou prakticky nepostihnutelní.
Můj názor na knihu: Tento díl je ještě lepší než díl 1. protože vněm Marcinko líčí skutečnou válku 90. let a to válku proti korupci a zločinu.
Autor.: Richard Marcinko
Název knihy: Profesionální válečník 3 - Zelený team
Překladatel: Roman Marhold
Rok vydání: 1995
Stručný obsah: Marcinko se nyní jako velitel protiteroristické skupiny "Zelený team" (Rudá buňka byla před rokem, když získala 5 taktických střel Tomahawk s jadernou hlavicí, rozpuštěna admirálem Pinkym Prescotem. Pár týdnů na to dostal Marcinko příkaz od VNO (velitel námořních operací), aby utvořil novou elitní jednotku) ocitá v Káhiře, aby zde zajal vůdce fundamentalistických teroristů Máhmúda Azíze abú Jasana, který podnikl řadu atentátů proti USA a o kterého má zájem FBI. Akce byla úspěšná a Zelený team Azíze zajal. Při cestě do Alexandrie, kde se měli nalodit na motorový člun, který je pak odveze na americký křižník, kde je vyzvedne vrtulník a dopraví je na letadlovou loď, která je zaveze do Los Angeles, kde Azíze předají FBI, se dostali do zácpy. Marcinkovi už dlouho pípal pager, protože mu stále volal Pinky. Když si odběhl zavolat, zjistil z televize, co mu Pinky chtěl. Zdejší televize vysílala záznam s CNN, kde bylo vidět britský válečný křižník určený k vyřazení v plamenech. Dále se z TV dozvěděl, že na lodi vybuchla bomba zrovna ve chvíli, kdy na ni vstupoval americký VNO a Vrchní velitel britského válečného loďstva. Oba dva a dalších 36 lidí bylo zabito a dalších 86 zraněno. Marcinko ani nezavolal Pinkymu, se vrátil do auta a sdělil mužům co se stalo. Dále rozhodl, že zelený team bude pokračovat v misi a on odletí do Londýna. Ostatní za ním přiletí později.
Po příletu do Londýna si ho na letišti vyzvedl korvetní kapitán Randy Rayman a zavezl ho do hotelu. Cestou mu vylíčil celou událost a také mu sdělil, že jsou Britové v koncích a neví co dělat dál. Z hotelu se Marcinko vydal na Vrchní velitelství námořních sil, kde pracoval jeho dávný přítel Hans Weber. Když se přivítali, požádal ho o výzbroj a potápěčské vybavení. Pak se vrátil do hotelu Mariotte, kde měl svůj pokoj, vzal si novou mariňáckou uniformu a vydal se na zdvořilostní návštěvu k admirálu Pinkymu Prescotovi III.
Druhý den si Marcinko zabalil potápěčskou výzbroj od Webera a vydal se k lodi, kde zahynul VNO. Přes plot se dostal na základnu, kde loď kotvila, v jednom skladu se převlékl a vydal se na průzkum dna. I když okolí lodi prohledali potápěči od SBS, přesto se mu podařilo najít ulomený stabilizátor od miniponorky. Stabilizátor pak odnesl Weberovi na analýzu. Když se vrátil do hotelu, našel vzkaz od lorda Davise, britského ministra obrany, že by se sním rád setkal v jednom klubu.
O hodinu později už seděli v klubu u večeře a lahve prvotřídního vína a probíraly vše možné. Když se rozcházeli, stanovili na druhý den poradu na ministerstvu.
Hned ráno zašel Marcinko za Weberem, a dozvěděl se, že ten stabilizátor je z miniponorce třídy FOCA, která patří Srbskému námořnictvu. Pak si sebral stabilizátor a vydal se sním na ministerstvo. Tam na něj čekal na něj už čekal sir Davis, velitel zvláštních jednotek major Geoffrey Lyondale, hrabě z Lehmontu a jistý sir Izmael Brookfield. Marcinko jim sdělil své poznatky a dozvěděl se od Lorda B, že ponorku ukradla ze Splitu teroristická organizace Synové Gornjiho Vakufa. Dále se dověděl, že jsou v Londýně v jednom skladišti. Hned se začala plánovat přepadová akce, ale Zelený team byl určen jen jako podpůrná jednotka. Celá akce však skončila tragicky. Zahynulo při ní 32 členů britské elitní jednotky SAS a teroristi uprchli. Po akci se Marcinko vrhl na Lyondala a zmlátil ho tak, že musel být převezen do nemocnice.
Ihned po tomto incidentu vydal Pinky na Marcinka zatykač. Marcinko se tak musel se svým teamem stáhnout a schovávat se. Mezitím však přišel Marcinko na spojení mezi lordem B a teroristy. A protože odjel lord B do Nice, zelený team se pustil za ním. Vzhledem k tomu, že neměli žádnou výzbroj, museli si nějakou obstarat. Tak se cestou zastavili na jedné americké základně v Evropě, kde potřebné věci ukradli.
Ve Francii začal Zelený team sledovat lorda B. Po nějaké době zpozorovaly lorda B s jistým inženýrem z místní jaderné elektrárny. Rozhodli se, jít se do ní podívat. Při podrobném průzkumu našli ve skladišti s vyhořelým jaderným palivem olověnou bednu. Když ji otevřeli, zjistily, že je v ní nebezpečný biologický plyn, ale pouze 6 ze 12 plechovek. Jednalo se o nesmírně nebezpečný plyn, který vyrobili Rusové pod názvem BA-PP3/I (sloučenina slezinné sněti a plicního moru). Zelený team se pak vrátil do hotelu i s plechovkami.
Mezitím ale lord B odcestoval do Pákistánu i s plechovkami, takže se musel Zelený team vydat za ním. Cestou se zastavili v Itálii, kde se setkali s přítelem Mika Owena jistým italským plukovníkem Angelottim, kterému předali BA-PP3/I a vzali si od něj pytel s výbušninami a nějaké peníze. Když konečně dojeli do Pákistánu, kontaktoval Marcinko svého přítele Iqbala, řekl mu, proč je v Pákistánu, a pověřil ho sehnáním nějaké výzbroje. Potom zašel za bývalým americkým pilotem, který létal už ve Vietnamu a najal si ho i s letadlem.
Jednoho dne však Marcinko zjistil, že lord B odcestoval a nikdo nevěděl kam. Zavolal tedy Mikovi Owenovi, aby pomocí družice zjistil kde lord B je. Když mu Owen zavolal zpět, udal mu přesnou polohu, kde se lord B nachází. Marcinko naskládal svůj team i s výzbrojí do letadla a vydali se k cíli. Když byly asi tak 20 km od cíle, vyskočil Zelený team asi ve výšce 30 000 stop z letadla. Při seskoku se ale jednomu z nich neotevřel padák a zahynul. Byl to Howie Kahlua.
Akce v táboře dopadla výborně. Zabili spoustu teroristů z celého světa a získaly zpět BA-PP3/I. Ale jenom pět plechovek. Se šestou byl lord B na cestě do Londýna.
Po návratu do Londýna dostalo vše zcela jiný spád. Skupina teroristů obsadila Vrchní velitelství námořních sil USA v Londýně a Marcinko dostal celou akci na starost. Teroristy zneškodnily, budovu obsadily, ale BA-PP3/I nikde nenašly. Po chvíli se ale ozval lord B, že Marcinka a sira Davise čeká ve své vile. Když tam po půlhodině dorazily, viděli, že lord B má plyn připnuty na tělo spolu s trhavinou C-4. Marcinko ho ale zabil a získal plyn.
Hlavní postavy: Richard Marcinko - profesionální, nekonvenční a zkušený válečník a zabiják
Vedlejší postavy: Zelený team, sir Davis, lord B, Hans Weber, Mick Owen, Pinky Prescot III, Randy Rayman, Sir Lyondale, plukovník Angelotti, Iqbal, Dick Cambel.
Zelený team: Richard Marcinko, Steavie Wonder, Howie Kaluha,
Doc Tremblay, John Howard, Kohout, Žid
Hlavní myšlenka knihy: Marcinko se snaží čtenáři vylíčit, že i lidé, který zasahují do vysoké politiky mohou mít styky s teroristy, nebo být členy jiných extrémistických skupin.
Můj názor na knihu: Tento díl je také dobrý. Hlavně to, jak Marcinko podrobně popisuje průběh celé akce.