VI. Romantismus
MÁJ: KAREL HYNEK MÁCHA
Český romantismus má trochu jinou podobu. Ve 30. letech 91. století je hlavním úkolem literatury vychovávat národ k vlastnenectví. Tento Tylovský požadavek zpomaluje rozvoj čistého romantismu.
Obsah
Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde. Motto Máje - Dalekáť cesta má! marné volání! - je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek.
I. zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě melodické a barvité líčení májové přírody, která jako by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma. Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, "strašný lesů pán", bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce, netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: "Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"
II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam. Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn - vykonavatel spravedlivé msty - má být sťat! Ty myšlenky provází pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen "prázdno pouhé", "to smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá".
I. intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat do lůna matky země.
III. zpěv otvírá barvité líčení jezerní májové krajiny, - připomene i velký básníkův talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné živo kolem - a smutný vězeň, který "to vše nyní opustiti měl". Vrcholný okamžik jeho loučení "se zemí krásnou, zemí milovanou" je tak jímavý, že verše zlidověly.
II. intermezzo: Nářek Vilémových "druhů noční chvíle", kteří ztratily svého vůdce.
IV. zpěv: Do děje vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova: "... hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ - ,Viléme!!´ - ,Jarmilo!!!´"
Autor
Nejvýznamnější a nejdůslednější básník čs. romantismu. Narozen v Praze jako syn drobného obchodníka, vášnivý vlastenec, vystudoval práva. Byl velice nevyrovnaný, měl rád společnmost, ale často vyhledával samotu. Jeho velkou zálibou bylo cestování. Hrál v ochotnickém divadle, krátce byl advokátním praktikantem. Se svou dívkou Eleanorou Šomkovou měl syna, jejich svatbu překazila mistrova smrt na zápal plic a vyčerpání ve 26 letech. Den svatby se tak stal dnem jeho pohřbu.
Máchova tvorba: poezie: V svět jesm vstoupil, Noc, Máj
Próza: Cikáni, Pouť krkonošská, Márinka, Obrazy ze života mého
VII. Podíl divadla na výchově společnosti v 19. století
MARYŠA: ALOIS A VILÉM MRŠTÍKOVI
Praha měla již od poloviny 18. století stálé německé divadlo s činohrou i operou. První pokus o českou hru se datuje k roku 1771, kdy se v divadle v Kotcích předváděla hra Kníže Honzík. Později se hrálo česky ve Stavovském divadle. Představení měla úspěch, a proto vlastenci zbudovali dřevěnou divadelní stavbu Bouda na dnešním Václavském náměstí.
Obsah
Sociální drama ze života jihomoravské vesnice o pěti dějstvích znamená vrchol české realistické dramatiky.
I. S moravskou dědinou se loučí rekruti. Rukuje i Francek. Má "enem tu chajdu nad hlavó", a přece miluje selskou dceru Maryšu a te nade vše jeho. Otec Lízal - "chytré nad chytrého" - s ní má jiné plány. Dohaduje její vdavky s vdovcem nechvalné pověst, mlynářem Vávrou. Jako by šlo o nějakou věc či o krávu. Maryši se nikdo neptá. I rozloučení Lízal zakáže Franckovi, který je jen "žebrota žebrácká".
II. Maryša Vávru rozhodně odmítá. Ženu bil, tři děti má. Rodiče naléhají po dobrém, po zlém, za úlisné pomoci tetky Strouhalky. Nečekají, sami zařídí ohlášky. Lízalovi jí už začíná být trochu líto, když "živó móco se brání". Ale Lízalka jen křičí, vyčítá a přikazuje ctít rodiče - jako by to matka nebyla. Ani Vávra se nedá obměkčit. Maryša ustoupí s hrdým vzdorem.
III. Dva roky později se vrací Francek z vojny, v hospodě se setká s Maryšou. Doprovodí ji, ač se brání, jí i vynucený sňatek je hříchem rozloučit...Vávrovi Francek do očí poví: "U mléna jsem byl...Já budó za tvó ženó chodit..." - I Lízal se střetá s Vávrou, vidí, jak Maryša střádá - a hodí se mu to, aby nemusel platit věno, Vávra chce zažalovat. Lízal: "Radši jsem ju Franckovi měl dát, a ne tobě."
IV.,V. Lízal chce vzít Maryšu domů, ale ta odmítá. Francek se odváží do mlýna, má v Brně práci pro ni i pro sebe, ale to Maryše nedovolí její víra: "Nešťastná su, ale špatná nebudu." Setkání se neutají, Vávra řádí, hrozí karabáčem jí i služce - a posléze po Franckovi vystřelí. Strach o Francka rozhodne. Maryša nemůže jinak: "Budeš mět nachystáno, cos eště jakživ nejedl." Vsype mu do kávy otrušík. "Sám temu chtěl." ("Děvčico neščastná - tys jé otrávila?!" Vávrova dítě: "Otrávila." - Opona spadne). Osobnosti českého divadla jsou: v.thám: vlasta a šárka, p.šedivý: masné krámy, v.k.klicpera: divotvorný klobouk, blaník, každý něco pro vlast, božena, j.n.štěpánek: čech a němec, obležení prahy od švédů, český achilles, j.j.Kolár: pražský žid, smiřičí, j.k.tyl: rozina ruthardová, dekret kutnohorský, jan žižka z trocnova, pouť českých umělců, pražský flamendr, paličova dcera, tvrdohlavá žena, fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, strakonický dudák, j.zeyer: bratři, libušin hněv, radúz a mahulena, Mrštíkové: maryša, bavlnkovy ženy a jiné povídky
Autor
Venkovští realisté, především dramatici. Narozeni v Jimramově přožili dětství na Moravě a většinu života v Brně. Jejich drama Maryša je vyvrcholení snah o české realistické drama.
VII. Podíl divadla na výchově společnosti v 19. století
NOC NA KARLŠTEJNĚ: JAROSLAV VRCHLICKÝ
Roku 1862 bylo otevřeno Prozatimní divadlo. O čtyři roky později roku 1868 byl položen základní kámen Národního divadla a stavba byla dokončena v roce 1881. Krátce po otevření vyhořelo a znovu postaveno v roce 1883 se Smetanovou operou Libuše. Architekt Zítek, malíři Aleš, Hynais, Ženíšek, sochař Myslbek, hlavní skladatelé Dvořák, Smetana.
Obsah
Je ustanoveno, že na hrad Karlštejn nesmí přijít žádná žena. Ale octnou se tam zrovna dvě, a to v přestrojení za pážata. Jednou je Alena, neteř purkrabího, která se vsadila s otcem o to, že podaří-li se jí zůstat v noci na hradě, smí si vzít císařova karlštejnského šenka Peška. Druhou je císařovna. Ta se vydala za císařem, protože na něho žárlí. Císařovna se vyzná arcibiskupovi Arnoštovi. Arnošt jí chce dokázat nicotnost jejích obav a postaví ji na stráž před císařovu ložnici místo Peška. Ten má předstírat nemoc. Na zámku jsou na návštěvě Štěpán Bavorský, který má diplomatické poslání a jeruzalémský král Petr, kterému se zákon o nepřítomnosti žen nelíbí. Před ložnicí císařovou se Petr snaží páže políbit, to se brání a zlomí mu meč. Císař vyjde, pozná přestrojenou císařovnu. Arnošt pak vysvětlí císaři, že chtěl císařovnu vyléčit ze zbytečných obav. Teď se snaží císařští manželé odjet na hrad Karlík, aby byl zákon zachován, ale nemohou z hradu, protože oba hosté hlídají nádvoří, aby dívku lapili. Zatím Pešek sdělí purkrabímu, že je Alena na hradě. Purkrabí je rozlícen, zvláště když se Pešek dovolává jeho svědectví pro Alenina otce. Alena s Peškem jsou ve strážnici. Císař již chce prozradit císařovninu přítomnost hostům, ale Arnošt doufá ve šťastnou náhodu. A tu mu skutečně purkrabí s nářkem oznámí, že je na hradě jeho neteř a že byla pážetem před císařovou ložnicí. Císařovnina čest je tak zachráněna. Štěpán zatím narazí ve strážnici na Alenu, ta s ním šermuje, ale Karel zarazí boj a vytkne vévodovi, že bojuje s dívkou. Pak na oko propouští Peška ze služby, ale vzápětí ho pasuje na rytíře a dává mu dům v Praze, aby se mohl oženit s Alenou. Zatím se císařovna převlékla a přišla, jako by zabloudila na hrad. Karel ji hned chce doprovodit na Karlík. Tak jsou oba nepříjemní hosté odbyti. Štěpán kromě toho nepochodil ani se svým diplomatickým posláním. Osobnosti českého divadla jsou: j.vrchlický: hippodamie, noc na Karlštejně, l.stroupežnický: zvíkovský rarášek, naši furianti, paní mincmistrová, a.jirásek: jan hus, jan Žižka, jan roháč, lucerna, g.preissová: gazdina roba, její pastorkyňa, f.a.šubert: drama čtyř chudých stěn, f.v.jeřábek: služebník svého pána, syn člověka čili prusové v čechách roku 1757.
Autor
Český básník, dramatik, prozaik, kritik a překladatel, vlastním jménem Emil Frída. Nejvýznačnější představitel generace Lumírovců a jeden z největších českých básníků vůbec.